5 otázek pro ... Michaelu Freeman

Michaela Freeman stála u zrodu obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky o.p.s., kde pomohla odstartovat výcvik asistenčních psů v České republice. O osm let později se pak stala jednou ze zakladatelek Anitera o.p.s. V prosinci 2008 jsme jí položili na našich 5 otázek.

1. Jak jste se s animoterapií poprvé setkala?

Težko říct. S konceptem jako takovým jsem se prvně setkala v amerických materiálech, když jsme zakládali Pomocné tlapky o.p.s., někdy v roce 2000. Už tam se mluvilo o terapii za pomoci zvířat, nikoli jen psů, ale my jsme se soustředili na canisterapii, protože jsme k ní měli nejblíž. Moji kolegové uspořádali první canisterapeutické zkoušky a následně jsme začali i dělat kurzy. Já jsem se přitom starala hlavně o teorii a organizování.

2. Co Vás přesvědčilo, že animoterapie "funguje"?

Viděla jsem, co zvířata znamenají pro mne a mou rodinu a přátele, takže jsem moc přesvědčování nepotřebovala. Okamžitě mi bylo jasné, že pokud se stejné nezištné lásky a oddanosti dostane člověku, který je zavřený někde v nemocnici nebo ústavu, tak animoterapie prostě musí fungovat. Už proto, že jde o zvíře a ne "dalšího člověka, který také určitě zklame". Zvířata Vám dají jasně najevo svůj postoj a oproti lidem nic nepředstírají. Někde v tom vidím odrazový můstek, na který lze správně metodicky navázat, zbytek je občas kapku mezi nebem a zemí … a i proto mne baví tento obor studovat a analyzovat. Oproti mnoha lidem, kteří mi neustále tvrdí, že animoterapii nejde sjednotit, já v tom všem vidím řád a snažím se hledat souvislosti a formulovat je.

3. Máte nějaký osobní zážitek související s animoterapií, který považujete za takový ten "malý zázrak"?

Je jich hodně, ale pamatuji si na jednu návštěvu ústavu pro postižené děti v Plzni, kde jsme byli s účastníky našeho kurzu. Paní ředitelka nás mile přivítala a chodila s námi po pokojích. Společně se jedním z pejsků jsme se zastavili u postele těžce postiženého děvčátka. Na lidský hlas reagovala otočením hlavy, ale nemluvila a patrně ani moc nevnímala. Celé tělíčko měla v křeči a téměř se nepohybovala.

Paní ředitelka pomohla natáhnout děvčátku ruku tak, aby dosáhla na psa a mohla si ho "pohladit" křečovitě sevřenou pěstičkou. Po pár pohlazeních se prstíky začaly natahovat a za chvilku byla ručička uvolněná. Paní ředitelka se nadšeně otočila na sestřičku se slovy: "Chápeš to? Vidělas to? To je úšasný!" Z toho bylo i laikovi jasné, že jsme dosáhli něčeho neobyčejného, co ani zkušené a šikovné pečovatelky jinou metodou zařídit neumí. Jenže takových "zázraků" je u canisterapie dost a jsou skoro "na denním pořádku".

4. Co přinesla animoterapie Vám osobně?

Drtivá většina lidí se animoterapii věnuje kvůli klientům, moje pozice je o dost jiná, já se tím zabývám kvůli našim absolventům - animoterapeutům. Celé roky jsem mezi nimi sondovala, co potřebují, co je zajímá a jaké mají výsledky, úspěchy i neúspěchy.

Došlo mi, že mám co dělat se zcela výjimečnými lidmi, kteří jsou velmi šikovní, vynalézaví a odhodlaní, ale kteří tyto své přednosti berou jako samozřemost a jsou velmi skromní. Většinu baví animoterapii dělat, ne o ní mluvit nebo psát, tím spíš, že by měli něco povídat "o sobě". U animoterapeutů jsem viděla ohromný talent a často také velkou neochotu dostat se "do světla reflektoru".

Já jsem psala od malička a baví mě marketing, počítače i veřejné prezentace, takže mi přišlo logické, že mým úkolem je z nich ty informace dostat, sesumírovat a předat dál. Je to pro mne způsob, jak své schopnosti využít pro rozvoj něčeho smysluplného, co pak v důsledku pomáhá spoustě dalších lidí. Z toho mám samozřejmě obrovskou radost.

Mám kolem sebe chytré a pozitivní lidi a moc si vážím jejich upřímnosti, důvěry, humoru a přátelství. A i tam mám radost, když vidím, jak rostou, jak se z nich stávají zkušení organizátoři a vyučující. Pomáhám i studentům středních a vysokých škol, ze kterých se pak stávají zdravotníci, pegagogové nebo sociální pracovníci. Mně prostě baví podporovat rozvoj dalších lidí a to mi tenhle obor umožňuje ve velkém.

5. Co byste přála oboru animoterapie do budoucna?

Tohle je otázka na tělo, protože v Pomocných tlapkách i v Anitera o.p.s. mne mají za toho, kdo má za úkol se dívat dopředu. Ono to s mou extrémně aktivní pravou půlkou mozku ani jinak nejde. Já vždycky něco vymyslím, ostatní mi to pak totálně zkritizují a nakonec se najde někdo, kdo to zrealizuje. Mezitím já už zase vymýšlím něco jiného a tak nějak se to celé pomaličku sune vpřed.

Animoterapii samozřejmě přeju velký rozvoj, hodně pracovitých a šikovných lidiček a doufám i mnohem lepší úroveň spolupráce mezi jednotlivými organizacemi, než jsme viděli doposud. Také doufám, že nasadíme laťku o něco výš tím, že zahrneme do činnosti i další zvířata vedle psů a koní, kteří jsou již velice populární. Ráda bych v tomto oboru viděla ucelenější přístup k věci, ne jen takové to "já to dělám takhle – inspirujte se", i když se obávám, že tahle syntéza zbyde na mne - poruč a udělej si sám.

Za sebe bych si přála, abych na animoterapii měla víc času. Cítím velký morální závazek z toho, že mi lidé sdělili spoustu zajímavých informací, které je potřeba zpracovat a předat dál. Mám přístup k těm správným mozkům a byl by hřích to nevyužít.

Plánů máme samozřejmě hodně, takže hlavně mít ten čas a prostředky na jejich realizaci. Byl by to další krůček k posunutí celého tohoto oboru na vyšší úroveň - úroveň snadno akceptovatelnou i v náročném prostředí zdravotnických zařízení, úrověň vycházejí z vědeckých poznatků. A takových krůčků bude potřeba ještě hodně.

Více o Michaele Freeman a dalších zakladatelkách zde.

©2009 Obsah: Anitera o.p.s.
©2009 Web design: www.preklady-korektury-webdesign.cz