5 otázek pro ... Věru Wohlrathovou

Věra Wohlrathová se při své canisterapeutické praxi věnuje především dětem s psychosociálními problémy. Věnuje se ale také našim terapeutům, protože už od dob práce pro Pomocné tlapky o.p.s. koordinuje naše týmy. Logicky se pak stala jednou ze zakladatelek Anitera o.p.s. V prosinci 2008 jsme jí položili na našich 5 otázek.

1. Jak jste se s animoterapií poprvé setkala?

Přesvědčila mě reakce klientů, kterým se po kontaktu s Luisou objevil úsměv na tváři, začali více komunikovat a lépe spolupracovat. Výjimečná je podle mě v tom, že pes/zvíře je bezelstný a nepřetvařující se živý tvor. Což je pro některé klienty velmi důležitý aspekt.

2. Co Vás přesvědčilo, že animoterapie "funguje"?

Viděla jsem, co zvířata znamenají pro mne a mou rodinu a přátele, takže jsem moc přesvědčování nepotřebovala. Okamžitě mi bylo jasné, že pokud se stejné nezištné lásky a oddanosti dostane člověku, který je zavřený někde v nemocnici nebo ústavu, tak animoterapie prostě musí fungovat. Už proto, že jde o zvíře a ne "dalšího člověka, který také určitě zklame". Zvířata Vám dají jasně najevo svůj postoj a oproti lidem nic nepředstírají. Někde v tom vidím odrazový můstek, na který lze správně metodicky navázat, zbytek je občas kapku mezi nebem a zemí … a i proto mne baví tento obor studovat a analyzovat. Oproti mnoha lidem, kteří mi neustále tvrdí, že animoterapii nejde sjednotit, já v tom všem vidím řád a snažím se hledat souvislosti a formulovat je.

3. Máte nějaký osobní zážitek související s animoterapií, který považujete za takový ten "malý zázrak"?

Malých zázraků jsem zažila hodně. Netvrdím, že bez animoterapie by se nestaly, ale dovoluji si říct, že je usnadnila, ne-li urychlila. V hlavě mi jich však utkvělo jen pár.

Dva sourozenci na klubu nechtěli komunikovat s nikým jiným než se svým starším bratrem, se kterým měli mezi sebou vytvořený takový speciální jazyk. Při zájmu okolí byli odmítaví, někdy i agresivní. Holčina měla dokonce panickou hrůzu ze psa. Stačilo, když zjistila, že pes je někde v budově a ztropila neuvěřitelný až hysterický záchvat.

Po delší době začal s Luisou komunikovat klučíno a začal se snažit lépe artikulovat tak, že mu začalo rozumět i okolí. Holčina začala tolerovat přítomnost psa v budově. Ne však ještě ve své blízkosti. V průběhu školního roku se však situace začala lepšit. A vše dopadlo tak, že tito dva byli nakonec ti, kteří ze všech nejvíc hledali fyzický kontakt s Luisou. Při každé návštěvě klubu se první jejich otázky točily kolem přítomnosti Luisy.

A ještě jeden zážitek z trochu jiného prostředí. Při návštěvě zařízení pro děti s kombinovanými vadami v Plzni, v rámci kurzum jsme za vedení sestry polohovali s chlapce, který měl spastickou kvadruparézu. Při polohování se sestra zaměřila na prohřívání ruky, které jsme pak ještě umocnili vylizováním piškotů. Chlapec po nějaké době dokázal pěst uvolnit. Sestra z toho měla velkou radost, protože se jim to prý ještě nikdy nepodařilo. Ukázala ruku chlapci a ten na ni nevěřícně zůstal koukat. Netuším zda si uvědomil to, že ji dokázal otevřít, ale minimálně jiné mu to muselo přijít.

4. Co přinesla animoterapie Vám osobně?

Nejen nové dvounohé i čtyřnohé přátele, informace a osobní růst, ale hlavně pocit, že člověk tu není jen do počtu.

5. Co byste přála oboru animoterapie do budoucna?

Přála bych si, aby se konečně sjednotila pravidla, podle kterých se budou všichni řídit a byla oficiálně uznána. Aby někteří lidé skrze tuto bohulibou činnost akorát nedávali průchod svému egu, jak vůči svým zvířecím parťákům, tak vůči klientům, se kterými se setkávají.

Osobně se budu snažit se nadále zdokonalovat ve svých znalostech a být nápomocna pro ty, kteří teprve začínají a tápají tak jako já kdysi v začátcích.

Více o Věře Wohlrathové a dalších zakladatelkách zde.

©2009 Obsah: Anitera o.p.s.
©2009 Web design: www.preklady-korektury-webdesign.cz